Historie farního sboru v Javorníku

Bratrský sbor

V obci byl již víc jak před čtyřmi sty lety sbor Jednoty bratrské. Inventář sboru z těch let „Věci sboru javornického: kalichy 2, ampulka 1, ubrusy 2, šátek na kalichy 1, pod kalichy 1, flaše cínová 5 mázů, pokladnice při sboru, zvonec na vížce. Včely troje při sboru“. Z uvedeného vidíme, že zdejší sbor měl už před několika stoletími vlastní modlitebnu, dokonce s věží a zvonem, což bylo důležité pro rozměřování času. Bratrská modlitebna stála v místech starého hřbitova, podle posledních nálezů v bezprostřední blízkosti nové autobusové zastávky. Po bitvě na Bílé hoře byla modlitebna zničena a sbor žil dál víc jak 160 roků bez viditelného domu.

Protireformační úsilí

Mezi obyvateli Javorníka nežila téměř rodina, která by nebyla v protireformační době vystavena pronásledování. Vnějškově byla obec během let obrácena na katolictví, z let 163t, 1633 a 1638 známe už katolické křty a sňatky, jak je zapsáno ve strážnické matrice. Mnozí však utíkali na Slovensko: např. již do května 1679 odešlo 14 rodin o 72 osobách za bezcitné hraběnky Anny Kateřiny, vdovy po Štěpánu Františkovi Magnisovi. Ještě ve čtyřicátých letech 18. století odešlo jen z malého Javorníka 15 lidí. Většinou však zůstali doma. Javorničtí měli v předtoleranční době stálé styky s exulanty na Slovensku, někteří byli ovlivněni luterskou reformací, jiní zase kalvínskou. Javorničané konali tajná shromáždění v horách, v sušárnách, ve sklepech, často také v Minaříkově mlýně nad nynějším kostelem. Přicházeli sem i tajní kazatelé z blízkého Slovenska, mimo jiné také Josef Minařík, který kdysi utekl z Javorníka do Uher. Pokud to bylo možné, chodili tajní evangelíci na bohoslužby, zvláště k večeři Páně do luterského kostela v Prietrži, jiní navštěvovali čas od času spolu s bratrskými exulanty na Slovensku (v té době již reformovanými) bohoslužby v Réce i jinde. V Réce se konala zvláštní česká shromáždění v maďarském reformovaném sboru pro někdejší členy Jednoty. Těchto potomků a tajných husitů rozptýlených v západním Slovensku i v moravském pohraničí se ujímal někdy kolem roku 1701 velmi horlivě senior Antonín Valesius. Byl dokonce pověřen maďarskou reformovanou církví navštěvovat moravské evangelíky, dbal také na vzdělání moravských emigrantů.

Dne 11. dubna 1836 napsal javornický kazatel a senior Karel Kún v Javornických příbězích helvetského vyznání o protireformační době: “ ... Po mnohém vyptávání se, kde by jaká taká památka zdejších příběhů zachována byla, nemohl jsem nic vyhledat a také od starších oudů této církve se dovědět, jak to, co zde z krátkého poznamenání Martina Rumíška v roce 1799 zemřelého slovo na slovo vytáhnouti se dalo:

V roku 1738 za panování cis: Karla IV. za naší dobré paměti byla naše dědina velmi trápena za Rychlíka, faráře velického, který sám s kostelníky běhával a lid náš skrz modlen( tajné s tatarem rozháněl a do vězení dával.

V roce 1739 skrze portáše měli jsme veliké trápení, kteří lid krutě mučili, svazovali a při tom svazování Jiříka Rajčana žalostně a bolestné zabili, což se stalo dne 4. března 1739. Jana Minaříka smrtelné postřelili, Jana Hudce porubali, přemnoho lidí do vězení pobrali a tak přesmutně sužovali.

Při tom byla Morava od Uherska šancí ohražena, v horách byly dřevěné, a kde bylo v poli, příkopy ryté a portášů bylo kolik tisíc a všudy byly kasárny v horách i v poli podělané..., aby žádný projíti nemohl pod ztracením hrdla. A co bylo soužen( veliké, že nemohl žádný do Uher odejíti, tak byly hranice osazené až do Rakous a Slezska. Potom, když ti portáši tak veliký strach působili a veliká žalost byla, tedy Jan Bartoš v tom velikém sužování a pro mnohá trápení skrz náboženství, jsouc v nemoci postavený, z místa na místo v času zimním v horách přenášený, až tak i svou duši vypustil, a aby nepřátelům v ruce neupadli (neb hledán byl jak arcikacíř k spálení), v jedné zahradě pochovaný odpočívá, bratr jeho ve Vrbovém žaláři úpěl, i tam život dokonal.

V roku 1739. Při sv. Matouši přišlo vojsko z Brna a Olomouce a portáši z Hradiště, mnozí lid pobrali a do vězení zavedli, jmenovitě Jiříka Minárika svázavše a mučivše do vězení v Hradišti vsadili, kde on svůj život dokonal. Martin Orsák, Martin Minařík byli za tři léta v Olomouci a stavení Jiříka Minaříka s polem i mlejnem po dvakráte až do země rozkopali, protože se tam lid k modlení scházívával...“

Ve čtyřicátých letech 18. století měl o Javorník péči misionář Arnošt Korvín. Misionář v tom nejvíce zamořeném koutě kolem Javorníka se rezignovaně přiznal, že zvláště ve farnosti Velké (kam patřil Javorník) bylo jeho počínání marné. Nic nezmohl ani laskavým chováním, ani nucením a hrozbami. Řady nekatolíků se po válce netenčily a on sám na ně svými silami nestačil. Farář ve Velké a kaplan mu byli malou oporou, a proto žádal o duchovní pomoc...

U javornického písmáka Tomáše Majtána je tento zajímavý zápis o starých knihách, vyhledávaných po domech v protireformačním období: „Těsně před r. 1914 opravoval střechu na velické faře Janás Jan z č. 108. Viděl tam na půdě evangelické knihy: postily, kancionály i bible pravděpodobně zabavované po celá léta v okolí, provrtané nebozezem a navlečené na táhle (konopné lano) po celé hůře přes hambálky. Po celou dobu opravy byt někým střežen, aby ani jedinou knihu neodcizil. I v této době byla po nich v Javorníku velká žízeň, a kde je kdo mohl koupiti, kupoval dávaje za ně ceny neúměrné i svému hospodářství: za jedny písně bratrské až cenu jednoho páru volků.“

Po tolerančním patentu

Na Horňácku byl toleranční patent vyhlášen až před vánočními svátky na Tomáše, tedy 21. prosince 1781. Současník Martin Rumíšek o těchto dnech řekl: „Radovali jsme se i plakali pro velikou srdce radost, láska a pokoj ten čas mezi námi se potkávaly dávajíce sobě políbení, aby to jen na věky trvalo.“

V Javornickém archívu je uložen opis Přiznání k evangelickému náboženství z panství strážnického z roku 1782, který svědčí o praktickém průběhu zavádění tolerančního patentu. Seznam obyvatel Javorníka obsahuje celkem 427 jmen, obyvatelům byly kladeny tyto otázky: 1. Jak se jmenujete, jak jste starý, svobodný nebo ženatý, odkud jste a co jste? 2. K jaké víře se přiznáváte a od jak dávna? Na druhou otázku zněla většinou odpověď „K helveckej od narození“, ze 427 přiznání bylo 25 lidí, kteří odpověděli „K evangelickej od narození“ (míněna luterská). V seznamu jsou jména známá již z protireformace, ale i další rodová jména, která se v obci vyskytují do dnešních dnů, třeba i jako přezdívky, např. Migota, Šagát, Frolka, Kubečka, Šácha, Lipár, Orság, Morávek, Jurena, Kománek, Horák, Sup, Petrucha, Macek, Kudělka, Hozák...

Již před přiznáním se Javorničané ohlíželi po kazateli, a to ovšem nejprve v Réce, odkud dostali pro svůj sbor i „starý cínový kalich po předcích“ a další nádoby. Vyhlédli si zde Jána Glassia, původem Čecha, který v Uhrách před léty vystudoval na přímluvu seniora Valesia, avšak než mohl do Javorníka nastoupit, zemřel pro stáří.

Poté javorničtí napsali do Miškolce Martinu Novákovi, který se tam odstěhoval z Moravy, a ptali se, zdali by odtud mohli mít duchovního. Po příznivé odpovědi vyslala obec Jana Hozáka a Pavla Laizu, kteří přivezli 2. 9. 1782 prvního kazatele, Uhra Štěpána Breznaye, rozeného v Rimavské Sobotě. V Javorníku působil od 26. října 1786 (instalován 9. 12. 1782) byl to mladý a horlivý člověk, pilný a velmi přísný. Je uváděn jako prvý kazatel, který odešel z Uher do Českých zemí 29. 8. 1782. Lid jej s nadšením přijail ale později došlo k rozmrzením, pro která kazatel odtud odešel zpět do Uher. Z let činnosti kazatele Stephanuse Breznaye (Štěpána Breznaye) se zachovala v archivu jeho korespondence, která nám mnohé poodhaluje. Dne 6. června 1784 píše superintendentovi Blažkovi mimo jiné služební záležitosti: „Teraz však tri mesiace chýbajú k mojmu roku a doteraz mi dali 15 forintov a niekoľko krajciarov. K ostatným peniazom nemám nádeje, lebo mnohde je hladom umierajúcich...“

(Převzato ze spisku „Od historie k současnosti sboru v Javorníku“ od Ing. Jiřího Nováka. S laskavým svolením autora.)